Pápež: Obávam sa, že som zle interpretovaný

341
Kultúra života

Řím. Zítra bude prezentována v rezidenci časopisu Civilta Cattolica kniha rozhovorů papeže Františka s otcem Antoniem Spadarem SJ, nazvaná Adesso fate le vostre domande (Rizzoli, 240 stran). Vybíráme z ní ukázku, ve které papež Františeknastiňuje svůj vztah k tomuto žurnalistickému žánru:

„Tvářím se troufale, ale jsem také nesmělý. V Buenos Aires jsem měl před novináři trochu strach. Myslel jsem, že by mne mohli uvést do nepříjemností, a proto jsem rozhovory nedával. Jednoho dne mne však Francesca Ambrogetti přesvědčila, že by z toho mohlo vzejít něco dobrého. Dal jsem na ni a důvěřoval jsem jí. A tak jsem se jednou za měsíc v devět ráno s ní a Sergio Rubínem setkával, a byl z toho nakonec knižní rozhovor El Jesuita. Vždycky jsem se bál špatných interpretací toho, co říkám. Na tom prvním interview s buenosaireským arcibiskupem se mi nelíbila obálka, ale velice jsem byl spokojen se vším ostatním.

Taková je historie mých arcibiskupských interview. Dal jsem potom ještě jiná Marcelo Figueroaovi a Abrahamovi Skorkovi. Vždycky na základě důvěry v lidi, se kterými jsem rozmlouval. Když mne přišel požádat o interview P. Antonio Spadaro byl jsem již papežem. Mou instinktivní reakcí bylo váhání jako v minulosti, a řekl jsem mu, že ne. Potom jsem zjistil, že mohu a mám důvěřovat, a souhlasil jsem. Udělali jsme spolu dva dlouhé rozhovory, které jsou v této knize. Spadaro je ředitelem časopisu Civilta Cattolica, který se těsně pojí k papežům. Byl přítomen během interview a rozhovorů, jež jsou v této knize a ujal se mých slov. Po onom prvním interview v srpnu 2013 přišly další, také ty, které dávám na palubě letadla během návratu z apoštolských cest. Také tam, na těchto cestách, se rád dívám lidem do očí a odpovídám na otázky upřímně. Vím, že musím být opatrný a doufám, že jsem.

Než začnu naslouchat otázkám a odpovídat na ně, modlím se vždycky k Duchu svatému. A tak jako nesmím přestat být opatrný, nesmím ani ztrácet důvěru. Vím, že se tak mohu stát zranitelným, ale je to riziko, které chci podstupovat. Interview pro mne mají vždycky pastorační hodnotu. Všechno, co dělám, má tak či onak pastorační hodnotu. Kdybych neměl tuto důvěru, nedával bych interview, to je mi zcela jasné. Je to způsob komunikace mojí služby.. A kladu tato interview vedle svých každodenních kázání v Domě svaté Marty, která je – takříkajíc – mojí „farností“. Tuto komunikaci s lidmi potřebuji. Čtyřikrát týdně tam přijde 25 lidí z nějaké římské farnosti, spolu s dalšími. Opravdu potřebuji tuto přímou komunikaci s lidmi. Dávat interview neznamená stát na katedře, nýbrž setkat se s novináři kladoucími otázky, jež jsou vlastní lidem. Rád také mluvím s méně známými časopisy a lidovými tiskovinami. To se cítím nejlépe ve své kůži. V takových případech totiž opravdu slyším otázky a starosti běžných lidí. Snažím se odpovídat spontánně v konverzaci, která je srozumitelná a bez frází. Používám také prostý, lidový jazyk. Interview považuji za dialog, nikoli za přednášku. Proto se na něj nepřipravuji. Někdy dostávám otázky napřed, ale skoro nikdy je předem nečtu a nepřemýšlím o nich.

Jednoduše mne nic nenapadá. Jindy, v letadle si představuji otázky, které by mohly být položeny. K odpovědi však potřebuji setkat se s lidmi a dívat se jim do očí. Ano, stále mám obavy, že jsem špatně interpretován. Znovu však opakuji, že chci toto pastorační riziko podstupovat. Stává se mi to i v jiných případech. Leckdy u svých tazatelů, kteří o sobě tvrdí, že jsou víře vzdáleni, zaznamenávám velkou inteligenci a erudici. A přece jsou přístupní jakémusi pascalovskému doteku. Působí to ve mne pohnutí a velice si toho vážím. Přeji si církev, která se dovede zapojit do konverzace lidí a umí vést dialog. Církev z Emauz, v níž Pán cestou „dělá interview“ se sklíčenými učedníky. Pro mne je interview součástí této konverzace církve s dnešními lidmi.“