O zapomenutém pronásledování křesťanů ve světě

1,537
Kultúra smrti
 
Vittorio Messori
 
Nedůvěra, ne-li odmítnutí následovalo, když v roce 2011 sociolog Massimo Introvigne na jednom mezinárodním sympoziu v Budapešti, pořádaném Evropskou unií, připomněl, že každý rok je na světě průměrně 100 tisíc křesťanů různého vyznání zabito pro svoji víru. Introvigne tehdy mluvil jako italský zástupce Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale také jako jeden z nejrenomovanějších odborníků, zakladatel a ředitel Studijního centra pro nová náboženství (Cesnur) a autor mnoha vědeckých studií.
 
Těm, kteří jej popírali, Introvigne odpovídal se svojí obvyklou akademickou precizností poukazem na nezpochybnitelné zdroje, že jím uvedené číslo je skutečně nepřesné. Z opatrnosti totiž turínský badatel snížil počet obětí, kterých je podle některých sociologických ústavů ve skutečnosti více. Závěrem své odpovědi na námitky těch, kteří tato čísla popírali, poznamenal: „Odmítavé reakce prozrazují něco důležitého. Problém pronásledovaných křesťanů je natolik podceňován, že jsou-li citována čísla v celé své hrůze, zdají se mnohým Evropanům a Američanům neuvěřitelná.“
 
Před pár dny u příležitosti svatého Štěpána, prvomučedníka, tedy prvního křesťanského mučedníka, ukamenovaného Jeruzalémskými židy, protože hlásal Ježíšovo zmrtvýchvstání, připomněl Introvigne na mikrofony Vatikánského rozhlasu data, která se týkají roku 2012, který dnes končí: 105 tisíc zabitých křesťanů, jeden každých pět minut. Podle těch nejvěrohodnějších studií strádá z důvodů své náboženské příslušnosti 10% ze dvou miliard křesťanů, tedy 200 milionů lidí, skoro všichni z Afriky a Asie. Z toho plyne, řekl dále Introvigne, který je dnes vedoucím Observatoria pro náboženskou svobodu při italském ministerstvu zahraničí, že „pronásledování křesťanů je dnes největší krizovou situací v oblasti protinábožensky motivovaného násilí a diskriminace. Není jiného náboženského vyznání, které by bylo srovnatelně pronásledováno, někdy i pokusem o masovou genocidu jeho stoupenců.“
 
V Evropě a Americe je nadále vyčítána věřícím, zvláště katolíkům, vzdálená minulost inkvizice, intolerance, křížových výprav a cenzury, ale - odhlédneme-li od nehistorické povahy mnoha zmíněných výčitek, panuje tu zdráhání uvěřit tomu, že dnes právě víra v evangelium představuje riziko, které je až příliš často smrtelné. Papež je dnes prakticky jediný, kdo poukazuje na chybějící náboženskou svobodu a brání nejenom křesťany, ale i příslušníky jiných náboženství. „Tato svoboda, řekl nedávno Benedikt XVI. ve šlépějích svého předchůdce, „se zajisté netýká jenom křesťanů, ale každého člověka; je to právo, které je třeba uznat jako přirozeně dané bez ohledu na konkrétní náboženskou příslušnost“. Papež připomněl, že mnohé země, zvláště muslimské, se brání před obviněními tím, že uznávají svobodu kultu. Avšak pravá svoboda, replikuje Benedikt XVI., nespočívá v povolení, které je křesťanům dáno ke slavení liturgie v jejich kostelech (což je v Saudské Arábiie také zakázáno), když je přitom zároveň přísně zakázáno projevovat víru veřejně. Není to žádná svoboda, když vystavení kříže na střeše kostela nebo na řetízku na krku způsobí často osobní napadení i uvěznění. Určitě není svoboda, když jsou odsuzováni k smrti ti, kdo si narozdíl od státního náboženství zvolili přijmout křest.
 
Dnes existují tři hlavní „oblasti“ persekuce. Tam, kde dosud vládne komunismus nebo to, co z něho zbylo: v Číně, kde se zmítá stěží tolerovaná „vlastenecká“ církev, vytvořená a střežená režimem, který dokonce jmenuje biskupy; v Severní Koreji, která je „pro křesťany pravděpodobně tím nejnebezpečnějším místem na zemi“ a na Kubě, kde zanikající Castrův režim střídá toleranci s intolerancí. Potom jsou zde etnické nacionalismy, občasné razie a periodické exploze násilí v prostředí těch, kteří jsou podle západní „rudé mytologie“ oázami tolerance a vlídnosti, totiž hinduistů a buddhistů. A nakonec je tu islámský oceán, který obklopuje tropy, kde i řídké zóny relativního klidu a skoro rovnosti pro křesťany byly zrušeny obrodou extremismu, který nezřídka s pomocí Evropy a USA, zvláště na Blízkém východě a v severní Africe, svrhnul vlády a kultury, jež se pokoušely praktikovat mírumilovný a vlídný výklad Koránu. Další zónou krvavého pronásledování je Afrika, kde jsou nestálé a impotentní vlády často strhovány chaosem neustálých konfliktů mezi kmeny a etniky a kde se lov na křesťany stává preferovanou zábavou band fanatických učedníků místních čarodějů.
 
Jaké by bylo řešení? Značně obtížné, ba stěží formulovatelné vzhledem k rozsahu, hloubce a zároveň odlišnosti toho, co ponouká k násilnostem a vraždění těch, kteří věří v evangelium. Stojí však za zmínku, že křesťané jsou už více než dvě století na straně pronásledovaných, nikoli pronásledovatelů. A je třeba také s nezbytnou skromností a v pravdě říci, že při vší tragičnosti jde o znamení duchovní ušlechtilosti. Nikdo, kdo utiskuje nebo zabíjí, k tomu žádnou pobídku či schválení nikdy nenajde v evangeliu.
 
Z deníku Corriere della Sera, 28. prosince 2012
přeložil Milan Glaser 

DISKUSIA k článku