KNIHA DRUHÁ
Šestnáctý rok Augustinův, probitý v dome otcovském v nečinnosti a bezuzdnosti.
HLAVA I.
VZPOMÍNKA NA HŘÍCHY JINOŠSKKHO VĚKU.
Chci připomenouti své dřívější hanebnosti a smyslnou zkaženost své duše, ne že je dosud miluji, nýbrž abych Tebe miloval, můj Bože! Z lásky k lásce Tvé to činím, uvažuje v hořkých svých vzpomínkách o svých nejhanebnějších cestách, abys Ty se mne stal Rozkoší,oneklamná Rozkoši, Rozkoši blažená a bezpečná, jenž mne soustřeďuješ z mé roztříštěnosti, do níž jsem se rozptýlil svými mnohými marnostmi, odvrátiv se od Tebe, svého jediného středu.
Vzplanul jsem totiž ve svém jinošském věku touhou nasytiti se radostmi pekla a opovážil jsem se oddati se bujným, rozmanitým a hanebným požitkům smyslné lásky. Má krása počala mizeli a já, maje sám na sobě zalíbení a snaže se líbiti očím lidským, propadal jsem hnilobě před očima Tvýma.
HLAVA II.
ŠESTNÁCTÝ ROK SVÉHO VĽKU PROŽIL VE SMILNÉ NÁRUŽIVOSTI.
A co mně více lahodilo, než milovati a milovánu býti? Ale nezachovával jsem tu světlou stezku přátelství spojujícího srdce se srdcem, nýbrž otravné výpary vystupovaly z bahnité žádostivosti tela mého a z bujné mé mužnosti, zahalujíce a zatemňujíce mé srdce tak, že nerozeznávalo jasnosti lásky od temnosti vášně. Obé ve mně smíšené divoce vřelo a kvasilo a strhlo mé slabé mládí na bezcestí smyslnosti a pohroužilo clo víru hanebností. Hněv Tvůj se na mne rozpálil, ale já jsem toho nevěděl. Byl jsem totiž ohlušen řinčením řetězů své tělesnosti za pokutu pýchy duše mé; vzdaloval jsem se od Tebe a Ty jsi mne nechal; vychloubal jsem se, hýřil, chřadnul, hořel jsem ve svých chlípnostech — a Ty jsi mlčel. O Radosti má, tak pozdě poznaná! Ty jsi mlčel a já jsem se vždy dále od Tebe vzdaloval, sháněje se vždy víc a více po neúrodných semenech bolestí v pyšném opovrhování a neklidném vyčerpání.
Kdo byl by mohl zmírniti mou bídu, kdo k čestnému užití obrátiti prchavou krásu vždy nových věcí,16kdostanoviti cíl jejich lákavosti, aby bouřlivé vlny mého mládí, nemohouce býti jinak utišeny, se odrazily aá o břeh manželství, zde jsouce spokojeny plozením dětí, jak předpisuje Tvůj zákon, Pane, jenž tvoříš i potomky naší smrtelnosti a mocně vztahuješ svou dobrotivou ruku, aby manželstvím byla zmírněna bodavost smyslnosti, z ráje Tvého vyloučené? Kdo byl by to mohl učiniti, nc-li Ty, jehož všemohoucnost není od nás vzdálena, i když my jsme vzdáleni od Tebe? Nebo spíše, kdybych bvl bedlivěji dbal Tvého hlasu zaznívajícího z oblak: „Útrapy tělesné budou míti lidé takoví (ve stavu manželském); já pak vás šetřím,“ a: „Dobře jest člověku, aby se ženy nedotýkal,“ dále: „Kdo není ženat, stará se o věci Páně, kterak by se zalíbil Pánu. Kdo však se oženil, stará se o věci světské, kterak by se zalíbil ženě.“ (1Kor 7, 28—33)! Kdybych byl bedlivěji naslouchal těmto slovům a násilím se odtrhl od smyslnosti pro království nebeské, byl bych blaženěji mohl čekati na objetí Tvé nebeské lásky!
A já ubožák jsem vzplanul, poddávaje se návalu své smyslnosti, opustiv Tebe, a přestoupil jsem všechny dovolené meze zákonů Tvých. Neušel jsem ovšem Tvému trestu; neboť kdo z lidí by mu mohl ujiti ? Vždyť byl jsi mně stále na blízku ve svém milosrdném hněvu a všechny nedovolené mé rozkoše pokropil jsi nejtrpčí hořkostí, abych hledal rozkoše bez této hořkosti; neboť hledaje tyto, byl bych nenalezl ničeho kromě Tebe, Pane, kromě Tebe, jenž jsi bolest vložil ve svá přikázání (žalm93, 20), který raníš, abys uzdravil a usmrcuješ, abychom neodumřeli Tobě.
Kde jsem byl a v jak dalekém vyhnanství jsem bloudil od radostí domu Tvého v onom šestnáctém roce věku svého, když se vlády nade mnou zmocnila smyslnost a já obě ruce jsem podal této šílené chlípnosti, k hanbě lidské na světě trpěné, ale zákony Tvými zakázané ? Moji příbuzníse nestarali, aby mne, klesajícího v záhubu, zachránili manželstvím jedinou jej ich péčí bylo, abych se naučil pronésti řeč v každém ohledu dokonalou, a svou výmluvností přesvědčovati jiné.