teplomer

 

Sexuální výchova v Čechách aneb Krutá realita v přímém přenosu!

2,929
Kultúra smrti

Dokumentární komedii o sporu o pojetí a výuku sexuální výchovy by měli vidět všichni rodiče školou povinných dětí.

Když veřejností během doby ministrování Josefa Dobeše šuměl spor o pojetí a výuku sexuální výchovy na základních školách, hledala má známá, dokumentární režisérka Dagmar Smržová, nové téma. Protože jsme spolu již trochu spolupracovaly na filmu Zachraňte Edwardse, navrhla jsem jí, ať svým pohledem zkusí zpracovat i podstatu tohoto sporu. S varováním, že to bude mnohem složitější a obtížnější, a možná i méně úspěšné než předchozí projekt.

K tomu, jak se zdá, nakonec i došlo. Film doposud odmítly všechny velké televize, včetně té veřejnoprávní – zřejmě jim to přišlo málo „sexy“. Navzdory tomu, že takové téma by si své diváky jistě našlo bez větších potíží. A tak nás čeká zatím jen jedna premiéra, i když myslím, že by film měli vidět všichni rodiče školou povinných dětí. Už jen proto, aby jejich informovaný souhlas s kurzy sexuální výchovy byl doopravdy informovaný.

Hrdina-antihrdina

Dagmar Smržová se tématu chopila s plným nasazením. Jejím hrdinou-antihrdinou je známý školitel sexuální výchovy, autor nejproblematičtější části Sexuální příručky, která celý spor odstartovala, PaeDr. Pavel Petrnoušek. K mému překvapení se nechal přemluvit a skutečně před kamerou odložil všechny zábrany a ukázal na ni asi vše, co dělá. Jeho touha být hercem byla zřejmě silnější než přemýšlení, co takové odhalení může s veřejností udělat. Ale třeba správně kalkuloval s lhostejností, která dostoupila takového stupně, že už ani toto nikoho nevyburcuje. To je zatím neznámá...

Petrnoušek ve filmu jede školit učitele, aby věděli, jak mají učit sexuální výchovu podle jeho progresivní metody zážitků a dokonalé techniky. Školení probíhá v malé moravské vesnici a je jedním z mnoha, které pan Petrnoušek během éry svého letitého působení ve školství pořádal a pořádá. Stejným způsobem vlastně probíhají jeho kurzy i s nezletilými dětmi, jež ovšem kamera z mnoha důvodů zachytit jen tak snadno nemůže.

Pedagogové, kteří kurz na základě výběru paní ředitelky školy povinně podstupují, se buď ostýchají říci na kameru, co si doopravdy myslí, anebo si skutečně nemyslí skoro nic. Možná proto se s téměř dětskou roztomilostí, která vzhledem k jejich věku a stavu působí více než trapně, pouští do slavné hry kompot. Kdybyste neznali: v kruhu máte o jednu židli míň, než je lidí, a ten uprostřed říká: „Místa si vymění ti, kdo už...“ A někteří účastníci se viditelně těší, kdy dojde i na ty „pořádné“ otázky (v příručce to je třeba „kdo už onanuje“ a tak podobně).

A pak zas učitelé horlivě povzbuzovaní lektorem vzpomínají, jak se asi mohou nazývat pohlavní orgány všemi nejroztodivnějšími názvy, jež jim poté pan doktor odborně dešifruje. Na pedagogy vyslovující, že mužský úd je třeba „kláda“, a chichotající se u „jeskyňky“, divák jen zírá a neví, zda se má smát nebo spíš plakat.

Jen jedna jediná paní učitelka, která má hodnoty pevně srovnané i díky své víře, tomu dokáže trochu oponovat. Ale jinak?! Říkáte si: Tohle jsou kantoři, kterým svěřím své děti? Jak mohou učit děti lidé bez hodnot a názorů? Nebo paní ředitelka, která se červená jako holčička při páně Petrnouškových oslizlostech a líbí se jí slovo chlípnost?

Na druhou stranu, kamera umí zachytit i druhou stránku pana Petrnouška, aby divák pochopil, proč může být u někoho oblíbený. Přece jen je to pan herec, a tak když se chopí kytary a podmanivým hlasem zpívá Vysockého, rychle pochopíte, proč to tak dobře a dlouho může fungovat.

Ovšem celkový obraz úrovně pedagogického sboru, úrovně školicího kurzu a obecné morálky učitelů je naprosto tragický. To, co ho ještě podtrhuje, je vědomí, že takových kurzů se koná spousta a že je někdo vážně chce a považuje za normální. Závěrečné slovo ředitelky děkující Petrnouškovi, jak moc jejich sbor obohatil a pozvedl jejich profesionální i lidskou úroveň, připomíná soudružkovské fráze i heslo „Drž hubu a krok!“. Skoro jako Orwell a jeho 1984...

Jana Jochová

 

DISKUSIA k článku