Je něco horšího než konec světa

26.11.2017CZ
224 0 1
Neutral

Pomíjivost světa, na kterou narážejí biblické texty, zařazené do liturgických čtení v závěru církevního roku, není oblíbené téma. I mezi věřícími vyvolává reflex, který brání racionální reflexi nad touto věroučnou pravdou. Tato sebeobrana je nepochybně opodstatněná, pokud jde o alarmismus, který sugeruje např. tzv. globální oteplování a kterému se křesťanská víra vyhýbá. Přitom je však konec světa a dějin - jak bývá nepřesně označován poslední soud - možné chápat podobně jako smrt. Tato takzvaná novissima, jak nazývá poslední věci (smrt, soud, peklo a ráj) latinská křesťanská tradice, se však v kazáních vyskytují zřídka nebo přinejmenším mnohem řidčeji nežli v životní realitě. V papežských promluvách se však vyskytují a to s překvapivým a slibným akcentem, který vyvolává radostné očekávání, jako např. minulý týden, kdy argentinský papež neváhal mluvit o „kráse smrti, která spočívá v setkání s Pánem“.

Je sice pravda, že podbízivost floskulím určitého pokoncilního myšlenkového proudu vytýkají papeži Františkovi jeho kritikové. V neposlední řadě je to způsobeno mediálním zaostřením právě na některé jeho spontánní výroky, které většinou během tiskových konferencí či řečnických improvizací pronáší jako captatio benevolentiae, tedy ve snaze vyjít vstříc tomu, ke komu momentálně promlouvá. Je možné diskutovat o tom, zda občasné rýpnutí si do takzvaných konzervativců či tradicionalistů, je dostatečně vyváženo podobnou papežovou „pozorností“ také k opačné straně spektra myšlenkového proudění v církvi. Nelze však nevidět, že papež tento „terorismus klevet“, jak to sám označuje, sám u sebe vnímá, a nejednou přiznal, že se jej také dopouští. Vyčítat mu tento sklon a dokonce to označovat za strategii jeho pontifikátu však odporuje skutečnosti, ba i shovívavosti, kterou si dotyční kritikové jinak sami mezi sebou prokazovat umějí.

Na druhé straně nelze nevidět, že právě tyto a jiné lidské slabiny, jejichž výskyt u sebe papež nikterak před okolím netají, jsou právě tím, z čeho světská a dokonce i mnohá církevní média vytvářejí kult jeho osobnosti. A ten se pochopitelně zajídá mnohým, papeže jistě nevyjímaje.

Polarizace, ke které tak dochází, je však výsledkem nepozorného ulpění na pozitivní dezinterperetaci jeho pontifikátu, jak ji vytvářejí média. Ti, kteří bojují proti tomuto mediálnímu kultu, který mylně ztotožňují s papežem, však jako by nositeli nejvyšší církevní autority připisovali moc, která je vlastní spíše vládci tohoto světa než Kristovu náměstku. Stejně jako ti, kdo zmíněný kult svojí publicistickou tvorbou na druhé straně spektra vytvářejí, aby jej pak adorovali.

Ve skutečnosti takovouto moc papež nemá a mít nechce. Věřící je však právě takovémuto pokušení dnes vystavován, čemuž papež zřejmě čelí způsobem, jakým vykonává svoji službu. Nezřídka to dokonce vyvolává dojem, že ničí vlastní „majestát“. Není na tom nic tak převratného, jak se možná domnívají mnozí, kdo církev zevnitř neznají, ale „zasvěceně“ o ní promlouvají v médiích. Leckterý farář si v pastoraci počíná stejně jako papež Bergoglio. Některé anekdoty či průpovídky z církevního prostředí jím podávané jsou ostatně katolíkům dobře známé a mohou se dokonce jevit jako otřepané. Jde o snahu skloubit sebeprezentaci úřadu Kristova náměstka a sympatie, jimž se bezpochyby u širokých vrstev lidí těší, do skutečně lidského uskutečnění křesťanské víry, která bude jednoduše čitelná a přijatelná katolicky, tedy všeobecně.

Není třeba si zastírat, že lidské schopnosti vládnout tomuto světu narážejí stále více na svoje meze. A není pochyb o tom, že z lidského hlediska se to nemůže vyhnout ani Kristovu náměstku při řízení Jeho pozemské instituce. Proroctví zkázy, která se chtě nechtě vyskytují v evangeliu v souvislosti s koncem časů, však netřeba vidět jako ochromující hrozbu.

V nedávném rozhovoru to stručně shrnul francouzský filosof Fabrice Hadjadj, když mluvil o technologiích a komplikovaných institucích moderního světa: „Encyklika Laudato si´ uznává, že technologie nejsou ničím jiným než souhrnem prostředků, s nimiž je třeba vhodně nakládat, ale také paradigmatem, projektem a možná »strukturou hříchu«, která vyžaduje naši radikální kritiku. Tím nejhorším však není nebezpečí jejího selhání či vedlejších účinků, nýbrž úspěch, který by tyto technologie mohly dosáhnout. A tím je dobrovolný rozchod s lidskou přirozeností. Je zkrátka něco horšího než konec světa, a to je »peklo«, tedy stav, kdy už se neprosí o milost pro druhé, ani pro sebe.“ 

Milan Glaser

DISKUSIA k článku