Sovietsky dôstojník spomína na návštevu kostola v ČSSR

10.08.2017CZ
456 0 3
AltKAT

„Stalo se to v době mé služby ve Střední skupině Sovětských vojsk. Pouze si vzpomínám, že se všechno odehrálo v polovině sedmdesátých let kdesi na Severní Moravě. Jméno toho malého města si už bohužel nevzpomínám. Nevím ani přesně proč jsme tam zastavili. Jestli kvůli poruše auta nebo jen kvůli tomu vypít si někde pár piv.

Kdo jsme tenkrát byli? Tři důstojníci Sovětské armády. Po pár pivech jsme se rozhodli, že se ještě trochu projdeme. Jestli znáte ta malá česká města – každé má velké náměstí, jemuž vládne kostel. Hlavní dominanta města. Je jasné, že jsme tehdy byli všichni kovaní ateisté. Někdo si jej podložil vědeckými důvody a jiný jen svojí neznalostí nebo hloupostí. Vešli jsme do chrámu. Uvnitř nebylo nikde nikoho. Stojíme v uličce a rozhlížíme se. Čekáme, že nás každou chvíli někdo vyhodí. Proč?

Tehdy se mezi vojáky šířila taková pohádka. Že když někdo z našich vejde do zdejšího kostela, tak jej místní věřící rychle vyženou ven a celý kostel nechají znovu vysvětit. A tohle vysvěcení prý přijede provést sám římský papež. Protože my bezvěrci dle nich svojí přítomností znesvěcujeme jejich chrámy. Tento nesmysl samozřejmě pocházel z naší zabedněnosti, jíž jsme trpěli díky pohádkám všeho druhu, jimiž nás doma zásobovali, abychom zůstali čistí v té jejich víře. A v tom. Někdo nám přichází v ústrety.

Dodnes nevím, kdo to byl. Přišel k nám a ptá se. Proč jste vešli? Za pokáním? Pomodlit se? A to vše řekl veden dobrou vírou a s úsměvem na rtech. Ani s náznakem toho, že by nás snad chtěl vyhnat ven. Naprosto jsme se zarazili. Otec nás velmi zdvořile poprosil, zda bychom sňali své důstojnické čepice, protože jsme v domě božím.

Pohlédli jsme jeden na druhého a sejmuli jsme své čepice. Když kněz viděl naše zmatení a rozpaky, vlídně nás vyzval, abychom usedli do kostelních lavic s tím, že nám zahraje na varhany. A potom nám otec dokonce téměř celou hodinu hrál. Naše dojmy byly pocit letu a krásy. Velmi tichý a slavnostní pocit v srdci. Natolik silný, že se slovy nedá sdělit. Poté nás pozval na svačinu a naslouchal našim slovům díků, nadšeným a trochu hloupým zároveň, přičemž nás tiše pozoroval svýma velikýma všechápajícíma očima.

Při loučení každého z nás požehnal křížem a pronesl nějaká slova, myslím, že v latině. Co znamenaly? To nevím. Ale zcela jistě znamenaly dobro, protože to říkaly zároveň jeho oči. Tohle je můj příběh. Bohužel si nepamatuji, jak se ono město jmenovalo, protože zcela jistě bych onoho člověka, pokud by byl naživu dnes v Česku našel a hluboce se mu poklonil. Protože to byla opravdu první, pro mě tehdy dvacetiletého chlapce, první lekce milosrdenství a pochopení.”

Přeloženo z diskuse na webu bývalých příslušníků Střední skupiny sovětských vojsk v Československu. Je docela dost možné, že ten kostel se nacházel v Rýmařově a ten farář byl Mons. ThDr. František Vaňák, který tam byl po desetiletí ve vyhnanství. A nebo taky ne. Ale důležité je, že se příběh stal a já jej jen dávám dál…

DISKUSIA k článku