Cirkev obchádza strašidlo herézy

592
Kultúra života

Někteří věřící se obávají, že hereze šíří samotný papež. Jiní si naopak v papežově učení s nadšením vybírají určité akcenty, které vydávají za celek, čímž naplňují význam pojmu hereze (z řeckého slovesa hairein – vybírat). Tímto kyvadélkem rozkmitává otec lži mezi věřícími vzájemnou nevraživost a despekt, takže je stále těžší, ba skoro nemožné se k jedné z obou krajností nepřidat a nemít v ošklivosti tu (zdánlivě) opačnou. Obě strany přitom zapomínají na to, že lepší je vždycky vzlykat než se vztekat. Rozhořčení totiž nikdy nemůže být plodem pochopení pravdy.

Sestavují se tedy petice, pod které se sbírají podpisy. Ta posledně publikovaná a deklarovaná jako pro-pope francis nezahrnula do výčtu papežových pastoračních akcentů jeho často zdůrazňovaný odpor proti mondénnosti čili duchovnímu zesvětštění (církev není nevládní organizace), nemluvě o papežově hlavním poslání, totiž utvrzovat v křesťanské víře, rozněcovat ve věřících lásku k Bohu a vést každou duši ke spáse. V pozadí tohoto výběru - učiněného snad v dobré víře, avšak přece jen zavádějícího - stojí neschopnost rozlišovat nebo se rozhodnout mezi politikou a katolickým náboženstvím. Rozeznat tuto hranici je ovšem nesnadné již od samotných počátků křesťanství.

Papež není mediální celebrita, politický lídr, sociální agitátor či občanský aktivista a už vůbec ne mluvčí veřejného mínění. Politika, chápaná dnes jako pouhá technika boje o moc a zajímající se jen o počet získaných hlasů, ve skutečnosti oslabuje srozumitelnost veřejného diskurzu v občanské společnosti, jak je na Západě stále více zřejmé, a tím spíše pak ve společenství věřících. Kristův náměstek přece není jenom tím, co dělá a co říká, nýbrž především mystickým znamením přítomnosti Boha, který se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem a s dějinami lidstva.

Při pohledu na dynamiku církevních dějin je zřejmé, že se akční radius papeže během staletí stále více rozšiřuje a zároveň je umenšována jeho světská moc, i když pro (nekřesťanskou) většinu lidí planety představuje stále spíše kuriozitu či bizarnost. Syntetizovat pontifikát globálně je obtížné a – z lidského hlediska – dokonce nemožné. Papež evidentně takovouto syntézu ani nepodává a není to ani jeho úkolem. Možná ji lze vyjádřit slovem ortopraxe, čímž se míní pastorační akcent na správnost křesťanského jednání. Tento může občas vyznívat jako moralizování, a to tím spíše, že výkon papežského úřadu se děje ze samotné jeho povahy především na rovině slov a gest. Přitom se snadno zapomíná, že ortodoxie čili pravověrnost tvoří spolu s ortopraxí dvě strany téže mince.

Navíc většinou platí, že čím jsou lidé vzdálenější křesťanské víře, tím taktněji, tedy méně explicitně je třeba jim tuto víru nabízet, alespoň zpočátku. Tato diskrétní pastorační láska, jež je jako typicky jezuitská črta vlastní nynějšímu papeži, bývá pozitivně vnímána nejen za sociologickými hranicemi církve, ale i v jejím lůně. Vlivem nemála církevních médií je viditelná mnohem více než věcná stránka jeho magisteria. Samo o sobě by to nemuselo být na škodu, pokud by takovýto redukovaný obraz Františkova pontifikátu nebyl absolutizován, k čemuž mimochodem dochází v pozoruhodné a částečně pochopitelně shodě hlavních světských a mnoha církevních médií.

Nepoukazuje-li se však v církevním prostředí na podstatnou dimenzi nejvyšší katolické autority, nutně začíná převládat její mediální karikatura, a věřící mohou mít dojem, že papež předkládá jen líbivou a lacinou podobu křesťanské víry. To sice výslovně protiřečí jeho magisteriu (středeční katecheze, nedělní angelus, homilie), ale může to vyvolat rozpaky a nejistotu zejména u lidí, kteří věroučný obsah papežského magisteria nesledují tak pozorně a drží se pouze jeho kusého a často zkresleného podání v hromadných sdělovacích prostředcích.

Polarizované vnímání papeže Františka mezi věřícími je faktem, který je třeba reflektovat, avšak jedině ve světle křesťanské víry. A pokud chybí srozumitelnost, vždycky zbývá ještě mystika. Dnešní svět trpí nedostatkem obojího. Vnímat toto utrpení, jež je znamením provizornosti tohoto světa, je však zároveň účastí na Boží prozřetelnosti. Tímto směrem vede Bůh lidstvo skrze Kristova náměstka. Skomírání tohoto světa není důvodem ke smutku a Pán Ježíš Kristus, který se vrátí, nebude jiný než Ten, který lidstvo na cestách dějin provází.