Spojení víry a rozumu, těch dvou křídel, „na kterých se lidský duch vznáší ke kontemplaci pravdy“ (sv. Jan Pavel II., Fides et ratio), bylo pro Martina Luthera úplně nepochopitelné a nepřijatelné. Nemohl akceptovat přítomnost Aristotelova myšlení v katolické teologii.
Chybné uspořádání pojmů a jevů
V učebnicích, které zachycují počátky novověku, se mohou jejich čtenáři setkat s uspořádáním několika termínů: vynález knihtisku – doba velkých zeměpisných objevů – renesanční humanismus – reformace. Tímto jednodušeným způsobem se přijímají tyto jevy společně, jako by představovaly jeden celek. Je třeba připomenout, že první velké zeměpisné plavby (objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, cesta Vasca da Gamy po moři do Indie a další) se uskutečnily před počátkem reformace, podob-ně jako knihtisk byl vynalezen Johannem Gutenbergem v polovině 15. století. Pokud jde o renesanční humanismus, musí se připomenout, že nic tak neutvrdilo Martina Luthera v přesvědčení, že papežský Řím upadá, jako návštěva Věčného města roku 1503. Německý řeholník byl pohoršen nejenom způsoby (a spíše úpadkem způsobů) na papežském dvoře, ale rovněž tím, jak umělci zaměstnávaní tehdejšími papeži čerpali z antických vzorů, a ono umění – jak je známo – zdůrazňovalo nahotu lidského těla. Jestliže tedy renesanci chápeme jako navazování na antickou kulturu (vnímání sochařského umění nevyjímaje), tak tvůrce reformace byl rozhodně proti tomu. Ostatně vlna ničení, která vždycky rozvoj reformace provázela a jíž padala za oběť nesčetná díla církevního umění v severním Německu, v Anglii, ve Skandinávii i ve Francii, dokládá, že v tom případě nešlo o individuální postoj německého reformátora.
Jak to konkrétně vypadalo? Jeden z autorů líčil tímto způsobem osud, který postihl katolickou katedrálu v Antverpách rukama protestantského davu: „Vysoko nad hlavním oltářem se nacházela socha Spasitele vyřezaná ze dřeva a umístěná mezi postavami dvou lotrů, s kterými byl ukřižován. Luze se podařilo hodit provaz na Kristovu šíji a stáhnout ho dolů. A potom se na něho lidé vrhli se sekyrami a kladivy, rozbíjejíce ho na tisíce kousků. Oba lotry ušetřili, jako by měli být svědky násilí, které se odehrálo u jejich nohou.“ (A. Wheatcorft, Habsburgowie, přel. B. Sławomirska, Kraków 2000, s. 114)
K čemu kdo potřebuje rozum?
Zde je také zapotřebí připomenout, že objevování pokladů antické kultury v Evropě nezačalo až s počátkem doby novověku. Svoji vlastní renesanci měl také středověk, dodnes pošpiňovaný za takzvanou temnotu a zaostalost (doba univerzit!). Nejvýznamnějším ziskem jeho renesance, která spadala do doby 12. a 13. století, bylo objevení Aristotelovy filosofie, která byla díky záslužné práci svatého Tomáše Akvinského znovu ředstavena ve světle evangelia a stala se základem velikého rozvoje katolické teologie (scholastické). Jak učil papež Benedikt XVI. (srov. přednášku v Řezně v září roku 2006), tím, co rozhodlo o životnosti křesťanské teologie (katolické), byla její helénizace, čili otevření se přínosu klasické řecké filosofie. Odtud pochází – jak učil Benedikt XVI. –křesťanská koncepce Boha, podle níž jeho nejvýznamnějším atributem je vůle (tak jako v islámu). Proto – jak nejednou zdůrazňoval Benedikt XVI., opakuje tradiční nauku církve – rozum potřebuje očišťující moc víry, ale i víra potřebuje očišťující moc rozumu. Takové srovnání víry a rozumu, těch dvou křídel, „na kterých se lidský duch vznáší ke kontemplaci pravdy“ (sv. Jan Pavel II., Fides et ratio), bylo pro Martina Luthera zcela nepochopitelné a neakceptovatelné. Nedokázal přijmout přítomnost dědictví Aristotelova myšlení v katolické teologii. Svůj odpor vyjadřoval pro sebe charakteristickým způsobem, pro své stoupence psal o autorovi Metafyziky (Aristotelovi) takto: „Působí mi živou bolest, že ten proklatý, arogantní pohanský ničema svými lákavými texty svedl a pobláznil tolik křesťanů.“ A dodával, že „nemůže potlačit myšlenku, že to sám satan zavedl (do církve) studium Aristotela“. Kdyby ale někdo měl pochybnosti o ocenění, které Luther formuloval, německý reformátor ujišťoval: „Přečetl jsem Aristotela s větším porozuměním než svatý Tomáš Akvinský nebo Duns Scot.“ Poté v jednom ze svých kázání pronesených v roce 1546 ve Wittenbergu Martin Luther nazval rozum škodlivou ďábelskou prostitutkou, „prožranou svrabem a malomocenstvím, která musí být nohama rozdupána a musí být zničena ona i její moudrost. Hoď jí do tváře nějakou ošklivost,“ pokračoval, „abys ji zohavil. Rozum je utopen a musí být utopen ve křtu... Zasloužil by si to, ohavný, aby ho vyhodili v nejšpinavějším koutě domu, do záchoda.“
Kalvín, Kopernik a předurčení
Tvůrci protestantské reformace se tedy nemohou umisťovat do řady renesančních humanistů, kteří často využívali podpory mecenášů – papežů nebo jiných církevních hodnostářů a sahali do kulturního dědictví řecko-římského starověku. Stojí za to v této souvislosti připomenout nepřátelský vztah reformátorů k objevům v oblasti astronomie, ačkoliv – jak několik set let hlásá antikatolická propaganda – to přece katolická církev měla zabraňovat pokroku v tom oboru. Namísto toho pro vývoj vědy přelomové dílo kancléře warminské kapituly Mikuláše Koperníka O dráhách nebeských těles se setkalo s nepřátelskou reakcí druhé, vedle Martina Luthera nejvýznamnější postavy reformace – Jana Kalvína. Francouzský reformátor napsal zvláštní dílo s názvem Varování před odsuzující astrologií, věnované kritice tezí polského (a katolického) učence. Koperníkem pěstovanou astrologii Kalvín označil jako „odsuzující astrologii“ a o podstatě koperníkovského přelomu v astronomii a ve vnímání vesmíru napsal: „Nepotkáme jim podobného šílence či monstrum, nejenom v záležitostech náboženství, mezi těmi, co budou tvrdit, že Slunce je nehybné, zatímco Země se hýbe a točí. Když vidíme takové rozumy, je vhodné říci, že je ďábel posedl a že Bůh nám je staví před oči jako zrcadla, abychom setrvali v jeho bázni. Tak je se všemi, kteří z čisté licoměrnosti ony výmysly bájí a jejichž opovážlivost nic nevadí.“
Zůstaneme-li u Kalvína, nutno vzít v úvahu, že křesťanská vize Boha, tak silně zdůrazňovaná papežem Benediktem XVI., spojující chápání milosrdného Otce s Bohem – Logem, se nesrovnává nejenom s voluntaristickou vizí obsaženou v islámu, ale rovněž s kalvínskou teorií predestinace. Ta hlásá, že podle moci tajemného, ale rovněž naprosto arbitrálního výběru, jsou vůlí Boha někteří lidé od počátku svého života predestinováni (předurčeni) ke spáse, a jiní k zavržení. Bez ohledu na život, jaký vedli, jaké konali skutky, jakou smrtí zemřeli. V Institucích křesťanské nauky Kalvín s charakteristickou systematičností zdůrazňuje „Boží vůli“. Píše: „Poněvadž ne všem lidem se stejným způsobem hlásá Smlouva života, a dokonce u těch, kterým se hlásá, nachází různé přijetí, to právě v té rozdílnosti se ukazuje hodná podivu hloubka Božského soudu. Neboť není pochyb, že i ona rozdílnost je podřízena jeho vůli.“ Dále padají klíčová slova: „Základem spásy věřících je vůle výběru Boha a (...) té milosti nezískávají díky dobrým skutkům, ale plyne z jeho nezištné lásky.“ V takovéto perspektivě se úplně ztrácí nutnost spolupráce člověka s Boží milostí, také skrze dobré skutky, které – jak církev učí – nejsou možné bez působení Boží milosti. Dobrý lotr na kříži byl spasen díky Kristově milosti, ale nikdy by neuslyšel Spasitelova slova záchrany, kdyby dříve nevykonal dobrý skutek pokáráním zlého lotra, stanutím v pravdě při pohledu na vlastní život, a kdyby nevykonal ten nejvýznamnější dobrý skutek – vyznání víry v Krista jako Vykupitele.
Ne náhodně papež Benedikt XVI. ve zmíněné přednášce v Řezně v roce 2006 za první vlnu dehelénizace křesťanství, čili opouštění vize Boha jako milosrdného Otce, ale také arbitrálně nepůsobícího Boha – Logosu, označil protestantskou reformaci 16. století. Martin Luther stanovuje kánon Písma svatého. Jedním z hlavních hesel uplatňovaných protestantskou reformací byla zásada „sola scriptura“, čili přesvědčení, že ani Tradice, ani magisterium (učitelský úřad církve), ale pouze a jedině Písmo svaté musí být pro křesťana nepochybnou autoritou, průvodcem na cestách víry. Problém ale spočíval v tom, že není možné současně zpochybňovat autoritu církve a zároveň se dožadovat uznávání autority Písma svatého. Z prostého důvodu: Písmo svaté by nebylo bez církve. To přece církev schválila kánon Písma, čili rozhodla, které knihy jsou autentické (psané pod vlivem Ducha Svatého) a které jsou apokryfy (příběhy a legendy vytvořené lidmi). Nejprve tedy byla církev, a teprve potom Písmo svaté (Starý i Nový zákon zároveň). A navíc, samotné Písmo svaté výslovně uvádí, že na jeho stránkách není obsaženo celé Kristovo učení. Jak čteme v evangeliu svatého Jana: „Je ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby se měly každá zvlášť vypsat, myslím, že celý svět by nepostačil pojmout knihy, které by se o tom napsaly.“ (Jan 21,25) Je tedy nutným doplněním zdrojů učení Tradice a magisteria církve. A to poslední, jehož strážcem je Apoštolský stolec, je rovněž zárukou jednoty v učení. Jak je vidět, charakteristickým rysem protestantských společenství je jejich významná nejednotnost vzhledem k vyučované a prožívané doktríně. Chybí totiž jediný, nepochybný učitelský úřad, který by vyučoval stejně opřen o Písmo svaté, jako i o tradice sahající do časů apoštolských. Martin Luther byl autorem prvního německého překladu Bible (překladatelskou práci skončil v roce 1534). Právem se tím zdůrazňuje jeho zásluha pro kulturu a německý jazyk. Ale v žádném případě to překladatelské dílo nebylo dokladem rozvoje německé (protestantské) teologie. Protestantská Bible totiž nemá stejný význam jako katolické Písmo svaté. Především proto, že v průběhu jejího překládání Martin Luther tak změnil text inspirovaných knih, aby z nich odstranil všechny části, které by vyvracely jeho učení. Takto se německý reformátor stavěl do role celé církve a rozhodoval, který text zachovat a který odmítnout. Například list svatého apoštola Jakuba, ve kterém se nachází ponaučení, že „je mrtvá víra bez skutků“ (Jak 2,26), byl Lutherem označen za „list slaměný“, který nemůže být brán na zřetel v novém, jím fixovaném kánonu. Podobný osud potkal list Židům, který podle tvůrce německé reformace obsahoval pouze „dřevo, slámu a seno smíchané dohromady“. Kniha Kazatel zase „potřebuje být více doplněna. Je otesaná, nemá boty ani ostruhy; rejdí v trepkách jako já, když jsem byl mnichem.“ Stejně tak bylo s knihou Tobiáš, která podle Luthera „je komedií, ve které se hodně mluví o ženách a která obsahuje hodně směšností a nesmyslů“.
Některé z knih Starého zákona padly za oběť antisemitským předsudkům (o tom ještě bude řeč) tvůrce reformace. Například druhá kniha Makabejská nebo kniha Ester – „příliš judaizují a je v nich mnoho pohanského smetí“.
Dále měla být z jiných příčin z Bible podle Martina Luthera odstraněna Apokalypsa apoštola svatého Jana. Odůvodnění nového učitelského úřadu v osobě Martina Luthera znělo: „Nenacházím nic apoštolského ani prorockého v té knize. Apoštolové totiž neměli ve zvyku hovořit v metaforách. Prorokují jasnými a srozumitelnými slovy. Ať si o tom každý myslí, co mu radí jeho rozum. Co mě se týče, můj rozum k tomu pociťuje nechuť a to je pro mě dostatečným důvodem k odmítnutí.“
Některé „slaměné“ knihy byly vyřazeny z kánonu Bible, jiné byly podrobeny „korekturám“ při překladu. Tímto způsobem byl korigován list svatého apoštola Pavla Římanům tak, aby odpovídal Lutherem vyhlašované zásadě „sola fide“ (jenom víra je potřebná k spáse). V originálu znělo učení apoštola národů takto: „Nestydím se totiž za evangelium: je to Boží síla pro spásu každého člověka, jenž věří, nejprve Žida, potom Řeka. V něm se totiž zjevuje Boží spravedlnost z víry a k víře, jak je psáno: Spravedlivý bude žít z víry.“ (Řím 1,16–17) V překladu Martina Luthera zněla poslední věta: „Spravedlivý bude žít pouze z víry.“ Bylo tedy přidáno slovo „pouze“, což zcela jasně měnilo smysl celého textu. Kdyby přece někdo měl skrupule, zda je opravování apoštolských textů podle vlastního mínění správné, německý reformátor měl odpověď připravenou: „Jestli vám nějaký papista (katolík) bude dělat ciráty kvůli výrazu »jedině«, »pouze«, na to mu hned řekněte: Doktor Luther chce, aby to tak bylo, a ještě dodejte: sic volo, sic iubeo; sit pro ratione voluntas (tak chci, tak přikazuji; ať moje vůle poslouží za rozum). Protože nechceme být u papistů žáky a posluchači, ale jejich mistry a soudci; my se také chceme trochu vychloubat a pohádat se s oslími hlavami, a jak se kdysi svatý Pavel chlubil svými hloupými svatými, tak já se chci rovněž chválit před svými osly.“
(Pokračování)
Z Miłujcie się! 5/2016 přeložila -vv-